Naše kroje

Fotografie © Václav Šilha, texty © Jana Zuberová, 2021

 

 

Zpět na úvodní stranu

Nejstarší podoba přástkového kroje, cca 18. století


Maruška Dufková

Přástky byly zimní společné vnitřní práce jako například paličkování, vyšívání, pletení a jiná ruční řemesla, kterým se věnovali muži stejným dílem jako ženy. Šlo o domácí společenský večer, při kterém se sešli přátelé a známí, vypravovali se příběhy, zpívali se písničky, často se i tancovalo, a jakoby mimochodem se i odvedl kus práce. Cílem bylo zařídit rodině obživu v zimních měsících (prodej vlastních výrobků), ukrátit si dlouhé zimní večery, ale také ušetřit při svícení.

Tento typ kroje plíživě vymizel v průběhu 19. stol. (koláč byl nahrazen šátkem, bílý kabátek černým, použité materiály byly nahrazeny modernějšími). Aktuálně je tento typ kroje k vidění už pouze v muzeu krojů v Postřekově.

Popis kroje a jeho složení:

Šerka (sukně) – je vlněná červená, v Postřekově orientovaná na pas. Vlna byla drahá záležitost, tak aby se ušetřilo, našívala se dopředu pod fěrtuch, kde to není vidět, levnější kanafasová látka. Před nástupem průmyslové revoluce (a tedy před příchodem strojů) byly sklady vzadu na sukni po sešití zatěžkány pytlem obilí nebo mouky a ponechány pod zátěží tak dlouho, dokud se nevytvořily požadované faldy.

Fěrtuch (zástěra), je v tomto případě vlněný protkávaný hedvábím (vyráběn svého času v Nevolicích, proto se mu dodnes říká Nevoličák). Jeden pruh této látky (od žluté ke žluté) stál jednu zlatku. Celkově stál ve své době stejně peněz jako jedno vykrmené prase.

Bílý kabátek z vlněného sukna má vzadu ozdobné šůsky a vpředu je ozdoben nápěnkou (stuhou) vyráběnou svého času v tkalounkářském závodě v Domažlicích. Pod kabátek se oblékal ještě i lajbík (živůtek).

Hedvábný šátek zdobený barevnými třásněmi kolem krku byl později nahrazen šátkem kašmírovým. Poté, co rozjely výrobu kašmíru kdyňské přádelny se stal tento materiál na Chodsku široce dostupným (na rozdíl od drahého a hůře dostupného hedvábí), což se projevilo v podstatě a na všech typech kroje.

Pod kabátkem je bílá košile s dlouhým rukávem (pistulka) s vejkladkem (límec). Košile je u krku po každé straně zakončená obdélníkovou černou výšivkou, tj. tzv smuteček, což je ženský ekvivalent k pánské stuze na klobouku – smutek za J. S. Kozinu. Smuteček nosíme dodnes na všech košilích tohoto typu. Pod smutečkem se nachází spínátko (brož). Košile nemá žádné zapínání, pouze se přeloží na prsou cípy přes sebe a pod krkem se sepne spínátkem. Límec je obšitý paličkovanou krajkou a je ručně vyšívaný ažurou (speciální náročná technika vytrhávání a obšívání nití).

Na hlavě mohl být jak šátek, tak jako v tomto případě i čepec zvaný „koláč“. Aby koláč držel tvar je uvnitř vyztužený tzv. kotětem, což je stočený vrbový proutek obmotaný koudelí a plátnem. Koláč je zdobený paličkovanou krajkou a ruční křížkovou výšivkou.

Ženatý muž ve slavnostním modrém kabátě


Petr Buršík

Popis kroje a jeho složení:

Praštěnky (žluté kalhoty), původně šité z jelenicové kůže nebo z o něco levnější skopové kůže, později zejména kvůli snazší údržbě nahrazeno moderním dyftýnem. Sahají pod kolena a stahují se tkalounem. Dříve tkaloun nahrazovaly kožené ozdobně vysekávané šňůrky – tzv. jíštěrky. Praštěnky jsou zapínané na břiše a na obou bocích kovovými knoflíky (tzv. padací most) a na jejich předním díle je vyšívaný ozdobný kříž. V současné době se do kříže mužům všívá moderní prvek – skrytý neviditelný zip.

Bílá plátěná košile se štykováním a ozdobnými sámky na hrudi (majetnější muži měli košile na stejných místech ručně vyšívané bez ohledu na příslušnost k Dolnímu nebo Hornímu Chodsku).

Modrý kabát z vlněného sukna (říkáme mu „kmotrovskej“ nebo někdy „ženící“), který byl šitý podle vzoru vojenských kabátců. Muž ho oblékal poprvé na svoji svatbu a nosil potom dále po zbytek života při slavnostních příležitostech. Do té doby nosili svobodní mladí muži pouze vesty a kabátky. Pod kabátem se nosí vesta (chodsky besta) ušitá ze stejného sukna jako kabát. Obojí je lemované paspulemi z červeného sukna. Vesta má zapínání funkční pouze na spodních dvou knoflících (ostatní dírky jsou falešné) a je střižená do písmene V, aby vynikla zdobená košile. Na kabátu původně nešly zapnout žádné knoflíky, ze stejného důvodu jako u vesty, dnes šijeme kabáty celozapínací, aby plnily i zateplovací funkci, ale muži je zapínají pouze v nezbytně nevyhnutelných situacích.

Klobouk – chodsky „klobuk“ neboli „šírák“. Jeho účelem bylo chránit postavu před sluncem, sněhem i deštěm. Černé stuhy na něm začali muži nosit až po smrti Jana Sladkého Koziny jako smutek za něj a není nutné, aby byly na každém klobouku, je to otázka nositele, jestli je tam chce nebo ne.

Stuha na levé straně klopy – zde červená, symbol pro vyjádření nálady a atmosféry akce. Není nezbytně nutná. Červená se nosí pro zábavu, veselost, slavnost. Při smutných příležitostech je potom zelená, při pohřbech žádná…

Přástkový kroj ve variantě vdaná a svobodná

Věrka a Lenka Blackých

Přástkový kroj, jak se vyprofiloval v průběhu 19. stol. z toho, který má na sobě Maruška Dufková Tento typ kroje je stále živý, kromě členek NSP ho nosí i řada dalších postřekovských žen při velmi slavnostních příležitostech (svatby, poutě, křtiny a jiné církevní události, promoce a další)

Věrka (stojící) je vdaná, Lenka (sedící) je její dcera a je svobodná. Pa první pohled vidíme dva hlavní rozdíly:

1. Lenka má krátký rukáv, zatímco Věrka dlouhý, jinak je košile totožná. Z dlouhého rukávu jde trikem udělat krátký – rukáv se u zápěstí rozepne, vyroluje a zajistí gumičkou. Tím, že krátký rukáv je podsazený, to není rozpoznatelné. Tento grif používáme často při vystoupeních NSP, kdy žena dopředu neví, bude-li tancovat za „starý“ nebo za „mladý“ nebo v případech, kdy se nečekaně změní počasí.

2. Lenka má červený šátek (tzv. turečák), Věrka má černý šátek (existují 3 typy šátků pro vdané – lehký kašmírový, strojově vyšívaný a ručně vyšívaný a záleží pouze na osobních preferencích nositelky, který se rozhodne použít).

Jinak jsou oblečeny totožně.

Popis kroje a jeho složení:

Sukně šerka v minulosti držela v pase díky látkovým pytlíkům naplněným pískem nebo pilinami, kterým se říkalo „jelita“, a která byla přišita na lajbíku. Zřejmě šlo pomocí jelit i tvarovat postavu (žádoucí byly plné boky). V současnosti šerku jistíme kšandami nebo našitým živůtkem (je potřeba jí jistit, protože vlna něco váží a šerka se nepěkně prověšuje a nedrží v pase). Pod šerkou se dříve nosil ještě kandůš, aby se neopotřebovala. Cílem bylo šerku chránit před potem, od špíny, prachu z cest, od bláta nebo od sněhu a deště (nešla prát). Šerka se vzdadu zvedla a přehodila se přes ramena. A aby nekoukalo pozadí, byl pod šerkou oblečený ještě druhý jednoduchý kroj.

Fěrtuch (zástěra) – je z brokátu, může mít různé podkladové barvy i vzory, záleží na osobních preferencích uživatelky. Délka šerky a fěrtuchu musí být přesně stejná, a používáme spínací špendlíky, abychom toho docílili. Fěrtuch v žádném případě není pratelný a je potřeba na něj dávat extrémní pozor a chovat se k němu uctivě.

Košile je u krku po každé straně zakončená obdélníkovou černou výšivkou, tj. tzv smuteček = ženský ekvivalent k pánské stuze na klobouku, smutek za J. S. Kozinu. Pod smutečkem se nachází spínátko (brož). Košile nemá žádné zapínání, pouze se přeloží na prsou cípy přes sebe a pod krkem se sepne spínátkem. Límec je obšitý paličkovanou krajkou a je ručně vyšívaný ažurou (speciální náročná technika vytrhávání a obšívání nití). V případě svobodné Lenky je na konci rukávu provlečený bílý tkalounek, díky kterému rukáv drží. V případě vdané Věrky zapínáme rukáv na košilový knoflík. V obou případech je možné (ale ne nutně) obšít lem rukávu krajkou a obháčkovat ho červenou bavlnkou. Košile je jediná součást tohoto kroje, kterou lze bez úhony vyprat.

Přes košili oblékáme k šerce lajbík (živůtek), který je v současné době nejčastěji kašmírový. V dřívějších dobách byl používán i brokát nebo sukno. Ve svojí nestarší verzi byl zelený s pajetkovou výšivkou a nosil se k němu tzv. vínek. Naopak v moderní době dostávají prostor i moderní materiály, takže v Polsku umí vyrobit 100% polyester, na který tisknou tradiční kašmírové motivy. Rozdíl není na první pohled vidět žádný, takže záleží pouze na nositelce a jejích preferencích. Neoddiskutovatelná výhoda polyesteru je jeho pratelnost. Kašmír pratelný není (nebo jen s velikými obtížemi). 

Kolem krku mají obě stejný červený kašmírový šátek s barevnými třásněmi (původně hedvábný). Tyto šátky se po Horním Chodsku plošně rozšířily v době, kdy je chrlila kdyňská přádelna, dnes jsou nedostatkovým zbožím. Paradox je, že jako „ruské šátky“ se dají zakoupit na Aliexpressu, ve kvalitě polyesteru a v cca o 5 cm menším rozměru, než bychom potřebovali, ale použít pro naše účely se v pohodě dají i tyto. Barva šátku nemusí být nutně červená (správně je i bílá nebo zelená, ale je nutné je umět správně nakombinovat s barvou lajbíku a fěrtuchu – více k tomuto tématu uvedeme u fotky rukávců).

Červená stuha připnutá k lajbíku se nazývá nápěnka a byla původně tkaná hedvábná a vzorovaná, později atlasová nebo taftová a jednobarevná. Je vždy pouze červená a bez ní není kroj kompletní.

Do ruky patří bílý kapesníček s červenou výšivkou, kterému říkáme vejskáček.

Na nohou nosíme červené punčochy, které upevňujeme podvazkem (v dnešní době gumovým), případně neprůhledné silonky s vyšším DEN.

Postřekovský klepáčí s truhlíkama


Eda a Ota Zuberovi

Velikonoční zvyk, který dodnes udržuje většina chodských vesnic. V Postřekově se kluci do 15 let rozdělí do několika skupin – podle příslušnosti k části vsi, ve které žijí. Rozlišujeme Dolejšáky, Prostředňáky, Horejšáky, Kopečky a Mlýnec. Klepat začínají na Zelený čtvrtek v šest večer, na Velký pátek potom v šest ráno, v pravé poledne, ve tři odpoledne a v šest večer a na Bílou sobotu jdou naposledy v šest ráno. Ve skupinách tak během půl hodiny obejdou celou ves a svým klepáním nahrazují zvony, které „uletěly do Říma“. Skupinu organizuje nejstarší chlapec, kterému přezdíváme „kápo“. Dřevěné řehtačce říkáme v Postřekově truhlík. Ty se v rodině často dědí z otce na syna. Truhlíky na obrázku jsou vyrobené v meziválečném období a jsou velmi těžké, malí chlapci mají od klepání často na bocích modřiny. V sobotu ráno klepáčí chodí „vybírat“ = zazvoní na každou chalupu ve svém rajonu a vyberou od lidí vajíčka, sladkosti a peníze, které potom kápo rozdělí mezi všechny členy skupiny, sám si nechá největší díl. K tomuto zvyku patří i společný nocleh chlapců z party u někoho na seníku nebo v boudě a také rivalita a rvačky o pole působnosti mezi skupinami. Tento zvyk byl v Postřekově zachován i v době koronaviru, kdy každý chlapec a často i všichni jeho rodinní příslušníci v danou hodinu klepali doma ze zahrádek nebo balkonů.

Popis kroje a jeho složení:

Děti na obrázku jsou v kroji, který je naprosto totožný s pánskou verzí. Zajímavostí jsou čepice, které se původně šily z pravých kožešin, nejčastěji z vydry, a proto se jim říká vydrovky. Kožešinová část šla jednoduše ohrnout směrem dolů, čímž překryla uši a plnila tak svou funkci i v nejtužší zimě. Proto také byly šité na jedné straně o pár centimetrů vyšší, aby po sklopení pohodlně zakryly uši. Dnes je ten zoubek nad čelem už jenom dekorační, čepice ohrnout nejde. Eda vlevo má čepici z vydry, Ota vpravo z lišky.

Svobodná dívka v rukávcovém kroji


Eliška Buršíková

Náš nejnovější kroj určený pro slavnostní příležitosti, který vznikl až kolem roku 1910 s příchodem nových moderních materiálů a inspirováním se u kroje Dolního Chodska a zřejmě i trochu v sousedním Německu.

Je stále živý i mimo soubor, trávíme v něm bálovou sezónu a máme ho každá doma v několika kombinacích. Žena se do něj nemůže obléknout sama, vždycky potřebuje asistenci.

Nosí se od malých holčiček až po ženy v produktivním věku bez ohledu na stav. U vdaných se šátkem, u svobodných s věnečkem, a mimo soubor bez pokrývky hlavy.

Barva sukně může být červená, růžová, bílá, žlutá, meruňková a jim podobné dámské barvy a to jak jednobarevné, tak i se vzorem. A podle sukně se potom za použití speciálního klíče ladí zbytek kroje (fěrtuch-tedy zástěrka, šátek a pantl).

Tři nejhlavnější součásti kroje jsou sukně, fěrtuch a šátek musí mít každá jinou barvu a přitom jedna z nich musí být červená nebo jí příbuzná barva. Velkou roli hraje kontrast.

Popis kroje a jeho složení:

Bílé plátěné rukávce, zdobené na rukávech a ve výstřihu štykováním. Rukávy jsou dotvrda vyztužené škrobem (pšeničným nebo kukuřičným). Aby držely, jsou na rukou pevně utažené bílým tkalounem. A to tak pevně, že máme obvykle modřiny.

Červenou sukni se sklady na zadním díle.

Pantlíčkový fěrtuch (zástěrku). Pantlíčkový mu říkáme, protož vypadá jako by byl sešitý ze stužek (pantlíčků). Přestože je považován za spíše všídnější (ne tak slavnostní), tak je dívkami velmi preferovaný a populární. Fěrtuch je v pase převázaný pantlem (vyšívanou stuhou), který je v tomto případě bílý, protože sukně je červená (aby byl zezadu správný kontrast). Fěrtuchů máme každá celou řadu a střídáme je. Délka fěrtuchu musí naprosto přesně odpovídat délce sukně, proto se špendlí k sobě spínacími špendlíky.

Na krku má Eliška kašmírový šátek s barevnými třásněmi (kašmír nahradil drahé a na údržbu náročné hedvábí nebo brokát poté, co se ve Kdyni rozběhla přádelna, kde kašmír vyráběli). Šátek je bílý, protože sukně je červená. Ale máme šátky ještě i červené, modré, zelené, vínové a tyrkysové – jejich použití udává barva sukně a osobní preference. Šátek je na prsou naaranžovaný tak, aby vznikl jediný souvislý květ. Šátek na prsou spínáme ozdobným připínátkem (těm říkáme spínátka).

Pod šátkem nosíme šněrovačku z černého sametu ozdobenou portama (lesklé barevné kroucené stužky) a s ruční výšivkou na zádech.

Do ruky patří vejskáček (vyšívaný kapesníček), který zvedáme nahoru nad hlavu, když je nám veselo.

Na hlavě má Eliška věneček z látkových (dříve papírových) květů povolených barev (bílá, červená a růžová). Věneček je zdobený malými zrcátky a blunkami (maličké skleněné foukané ozdoby. Věneček nasazujeme v Postřekově na hlavu po obvodu vlasového porostu, což se diametrálně liší od stylu, který používají na dolním Chodsku, kde mají dívky věnečky nasazené na temeni hlavy. Vlasy pod věnečkem jsou vždy napevno svázané tak, aby nikde nevlály (nejlépe utažené do malého drdolu v týle). Nikdy nesmí koukat pod věnečkem ani přes něj, a to ani u malých holčiček.

Nejspornější na tomto kroji je barva punčoch. Původně se k němu nosily vlněné pletené bílé, ale pak nás osvobodili Američani a přivezli nám nylonky. To se chytlo, takže teď jsou pevnou součástí tohoto kroje tělové silonky. Můžeme je vidět i u kroje, kterému říkáme kandůš nebo šaty.

Robota – pracovní verze chodského kroje z cca 18. stol.


Andulka a Terezka Královcovi

Robota – kroj, který byl zrekonstruován pro potřeby NSP podle obrazu Jaroslava Špillara.
Jedná se o pracovní verzi chodského kroje z cca 18. stol.

Jaroslavu Špillarovi Chodsko učarovalo natolik, že se rozhodl zde usadit. Roku 1890 zakotvil u nás v Postřekově a tvořil zde následujících 14 let.

Na všech jeho obrazech jsou lidé v té době reálně žijící – skutečné postavy – a traduje se, že Špillar už v době, kdy zde obrazy kreslil, nechtěl, aby mu lidé stáli modelem v novém moderním oblečení. Zlobil se, když přišli na sezení v novém a oni se zase zlobili na něj, když chtěl, aby k němu chodili v tom nejobyčejnějším, co doma měli. Klečící žena na obraze Robota (má ruce v bok) je Marie Thomajerová, roz. Märzová, modelem Špillarovi stála ve svých 16 letech.

Samozřejmě chápeme, že kroje, jak je Špillar maloval, jsou zřejmě značně zidealizované, ale i tak jsme se rozhodli, že si je pro NSP necháme našít a občas, je-li k tomu vhodná příležitost, v nich i vystupujeme.

Popis kroje a jeho složení:

Miminko Terezka má na sobě plátěné šatečky podle předlohy kojeného dítěte z obrazu. Tyto šatečky nosila chodská miminka ještě dlouho, takže u těch víme naprosto jistě, že tak vypadaly. Zajímavé je, že stejné šatečky oblékali jak chlapci, tak dívky bez rozdílu (i barevného) a to až do věku cca 3 let. Pohlaví dítěte se ale dalo poznat podle čepičky, kde se ctila barva (holčičky červená, růžová a další dívčí barvy, chlapci modrá a jí podobné). Terezka má čepičku všídní (kanafasovou, bez odzdob). Čepička sváteční byla zdobená stužkami, kraječkami a korálky.

Maminka má na sobě sukni, fěrtuch, košili, lajbík a šátek. Vše je z bílého, barveného, nebo z režného plátna a každá část oděvu se dá vyprat. Plátno se v Postřekově tkalo a později i barvilo v téměř každé chalupě, byla to součást přivýdělku. Na tomto typu kroje není žádný knoflík, žádná spona ani ozdoba. Sukně i živůtek se zavazují tkalounem. A jak se v praxi ukázalo, je to jediný náš kroj, ve kterém lze naprosto pohodlně kojit.

Žena ve slavnostním kroji, jak byl na Horním Chodsku nošen po druhé světové válce a muž v obleku s vyšívanou košilí


Jana a Radek Zuberovi

Dnes už zaniklá varianta kroje, kterou v běžném životě vidíme jenom velmi vzácně u žen starších generací při slavnostních příležitostech.

Po roce 1945 v rámci poválečného růstu a průmyslové revoluce došlo k obnovení výroby místních textilek, přádelen a tkalcoven, které začali vyrábět nové a do té doby nedostupné materiály.

Ženy upozadily přástkový kroj a nahradily ho touto variantou, které v Postřekově říkáme moderně – šaty. Příležitost, při které byly oblékány byla velmi slavnostní (host na svatbě, poutě, výročí, křty a jiné církevní události)

Popis kroje a jeho složení u ženy:

Kandůš (šaty se skládanou sukní) a jupka nebo jiným slovem rozplášenka (=kabátek) jsou z totožného hedvábného brokátu a jsou tedy nepratelné. Doplňuje je fěrtuch (=zástěra) z totožného materiálu v kontrastní barvě, převázaný v pase pantlem (=ozdobnou tkanou stuhou). Opět úpěnlivě dbáme na naprosto shodnou délku sukně a fěrtuchu. Jakýkoliv rozdíl je nepřípustný.

Proč máme pro kabátek dva výrazy – jupka nebo rozplášenka? První byla jupka, která svým střihem kopírovala ženskou siluetu a zvýrazňovala pas, což podle některých starých zdrojů dráždilo představitele církve a tehdejšího kantora. Byl proto zaveden volnější střih, který tolik neobepínal postavu a pro který se ujal název rozplášenka. A protože jde o totožný kus oděvu, používáme dodnes oba názvy.

U šatů nerozlišujeme vdanou a svobodnou variantu a oblékaly je ženy napříč generacemi.

Zajímavostí je také bílý vlněný šátek s vetkávaným modrým hedvábím, který se mezi 70. a 80. lety 20. stol. přesunul z hlavy na ramena, a to z čistě praktického důvodu, kterým byla trvalá ondulace. Ženy si nechtěly šátkem poničit účes, ale kroj bez šátku byl nemyslitelný. Proto ho začaly nosit alespoň na ramenou, kde ho mají i v jiných variantách tohoto kroje dodnes.

Popis kroje a jeho složení u muže:

Muži na Horním Chodsku chodili v kroji do cca 1. světové války. Jelikož zajištění obživy pro rodinu v hornaté krajině bylo jenom velmi omezené, byli muži okolnostmi nuceni vyjíždět za prací tzv. do světa. Postřekováci se postupně vyprofilovali ve světoznámé zedníky a zejména komínáře, jakožto kteří prosluli po celém světě. Z pochopitelných důvodů se jim nechtělo vyrážet do světa v kroji, budit pozornost a být často i terčem posměchu. Aby zapadli, nahradili kroj vlněným oblekem, ke kterému zpočátku nosili krojovou vyšívanou košili, aby se donosila. Kroje a košile v Postřekově šily švadleny – sestry Kapicovi – po chalupě u Tetínů, takže Tetínky), pro které v zimním období vyšívala na zakázku celá řada žen a často i mužů. Dvouřadý vlněný oblek i košile na fotce je autentické ženící oblečení pana Jiříko Konopa z Domažlic (*1929), který se ženil v roce 1951. Košile byly z velmi kvalitního plátna a muži je dodnes dětí a dál aktivně nosí ke kroji.

Domácí kroj, cca 18 stol.


Andulka, Ondrášek a Jana Bubníkovi
foceno 5. 6.2021 v Jehlíkouc chalupě, Postřekov č. p. 30

Domácí oděv byl ve všech směrech praktický, tedy hlavně pratelný a pohodlný. Tato varianta byla postupně v průběhu 19. stol. vytlačena kandůšem, ve kterém chodily ženy v Postřekově do 70. let 20. stol. Do této doby byly běžně v Postřekově vidět starší ženy, které používaly jako jediné svoje oblečení kroj.

Popis kroje a jeho složení:
Košile z bílého plátna s krejzlíkem u krku a s praktickým zapínáním na knoflíky na předním díle je původní z pozůstalostí. Lajbík (živůtek) je z kartounu, je také z pozůstalostí a má z rubu našitá jelita na kterých drží sukně. Kartoun je barvené plátno, na které tkalci v Postřekově ručně malovali (a později i tiskli) květy. Sukně je jednoduchá plátěná bez skladů a je nově ušitá podle dobových fotografií. Fěrtuch je hedvábný z pozůstalostí. Původně byl nepochybně určený pro slavnostnější příležitosti, ale jelikož je již velmi obnošený, může být použit i jako domácí oděv na donošení. Fěrtuch ve všídní variantě plnil mnoho vedlejších funkcí. Žena ho používala jako utěrku, chňapku nebo jako nosítko (chycením dvou dolních cípů vznikne vak, do kterého lze leccos naložit apod…). Také si jím v případě chladu přikrývala ruce. Pokud byl fěrtuch zrovna čistý a žena si ho nechtěla umazat, založila si jeho spodní cípy za pásek. Šátek na hlavě je původní, zapůjčený muzeu krojů paní Jiřinou Váňovou.