Při současné husté síti silnic a železničních tratí, jimiž je protkána naše republika, si jen stěží dokážeme uvědomit význam slova „odlehlost“. V minulosti tomu bylo jinak, místa se postupně přibližovala teprve stavbou nových komunikací, čímž se i vzdálenější lokality stávaly dostupnými novotám, ať již v oblasti ekonomického, sociálního či kulturního vývoje. O to více se v nich uchovalo starých forem, které počínaje 19. stoletím začaly zajímat obdivovatele lidového umění. Porovnáme-li v tomto směru etnografické oblasti Čech, o Chodsku se rozhodně nedá mluvit v souvislosti se zaostalostí či zpátečnictvím, vždyť i tamější sedláci četli noviny a posílali své děti do škol. Vývoj tam však nepostupoval tak ráznými kroky jako v okolí Prahy nebo na sousedním Plzeňsku. A tak zatímco v Klenčí, rozprostřeném podél císařské silnice, rádi doháněli městské mravy, do tři kilometry vzdáleného Postřekova, ale i do Pece nebo Chodova již nedoléhaly. Ba navíc, tamější sedláci o ně pro samou starost ani nestáli. Měli co dělat, aby z chudé půdy uživili rodinu a hospodářství.
Koncem 70. let se na Chodsku objevuje nový fenomén – začala se stavět jihozápadní dráha spojující Furth im Wald s Plzní (železniční dráha spojující Domažlice s Planou u Mariánských Lázní se stanicí Postřekov byla vystavěna až roku 1910). Ta do kraje zavála k dočasnému pobytu etnicky dost různorodou sešlost. Z Postřekova tak přestalo být do světa daleko. Někteří se chopili příležitosti přivydělat si u sousedů. Odtud také dnes již zašlá sláva postřekovských stavitelů komínů.
V posledních dvou dekádách 19. století se některé regiony Čech a Moravy stávaly atraktivními nejen pro národopisce, ale i pro novou uměleckou generaci, která v „rázovitých“ místech hledala nové tvůrčí podněty. A tak zatímco moravské Horňácko a strážnické Dolňácko učarovalo Leoši Janáčkovi, bratrům Mrštíkům, Gabriele Preissové, malířům Cyrilu Mandlovi, Zdeňce Braunerové, Jožovi a Frantovi Úprkovým, sběrateli Bedřichu Kretzovi a řadě dalších kumštýřů, začíná se podobná společnost scházet i na západní hranici Čech, na Chodsku, které – nehledě na těsné sousedství s Bavorskem – rovněž představovalo kromě jiných originálních zvláštností především jazykově homogenní oblast, v níž se mluvilo česky, navíc svérázným dialektem, který v sobě uchoval a dosud uchovává starší formy jazyka. Tedy nejen kroje, lidové stavby, předměty denní potřeby, zvykosloví, ale i jazyk byl oním magnetem přitahujícím literáty, kteří sem postupně zavítali z české metropole. V tomto ohledu se velkým propagátorem Chodska stal Alois Jirásek svými Psohlavci. Jistě si všichni vybavíme onu část Baarových vzpomínek, v nichž líčí atmosféru hyjt, na nichž se četly jednotlivé kapitoly tohoto románu. Přicházeli však i další, které zaujala jak malebnost krojů, tak i neokázalost kraje, v němž střídající se roční období dokázala v mnoha barvách vykouzlit detaily, jež nenechaly na pokoji ani krajináře, ani figuralisty. Do Pece přicházejí malíři bratři Špillarové, z nichž Jaroslav našel krajinu svého srdce právě v Postřekově. Maluje tamější lidi nejen ve chvílích bujného masopustního či svatebního veselí, ale i v jejich ustarané každodennosti nebo ve vypjatých okamžicích regionální historie. Jeho obrazy se vystavují v Plzni a v Praze, kde se takto Postřekov odkrývá očím širší veřejnosti. A tak zatímco Jindřich Šimon Baar a Jan Vrba budou ještě dlouho poté ve své tvorbě Postřekov halit do vymyšlených jmen, Špillarovy obrazy pro nás zůstanou výmluvné a jednoznačné.
V 90. letech 19. století se česká společnost dostává do stadia, kdy je zapotřebí po vzoru velkých měst prezentovat výdobytky průmyslu, kultury a vzdělanosti. Čechy nemají kolonie, a tak se zájem o exotiku, prapůvodnost, kořeny či svéráz soustřeďuje na lidové umění jednotlivých národopisných oblastí. V českém národě se vzedmula mohutná vlna nadšení, která se později již nikdy nezopakovala. Z tohoto nadšení se rodí mohutná a dobře organizovaná sběratelská činnost počítající se širokou sítí drobných národopisných pracovníků, publikujících své příspěvky v regionálních časopisech či prezentujících své sběry na krajinských výstavách, posléze i v nově vzniklých muzeích. Všechny tyto snahy vrcholí na jaře 1895 otevřením Národopisné výstavy českoslovanské, na níž nesmějí chybět ani zástupci Chodska.
V té době se však na Chodsku již pilně sbíraly lidové písně a tance. Připomeňme zejména stipendijní pobyt Ludvíka Kuby v roce 1893, jemuž se podařilo zaznamenat hru lidových muzikantů, dále sběratelské aktivity Čeňka Holase, později i Otakara Zicha, konečně pak v první dekádě 20. století aktivity, iniciované sběratelskou akcí Lidová píseň v Rakousku.
Mezníkem pro určení počátků souborové činnosti přímo v Postřekově je první světová válka, po jejímž konci na Chodsku přibývá malých skupin, jež se snaží uchovávat bohatství písní, tanců a lidových zvyků. Taková skupina se zformovala i v Postřekově kolem Jiřího Langa (Tomlouc), Jana Volfíka (Řakouc, Janovec) a Josefa Kuželky (Kubijáčka). Jako diváci se v roce 1925 zúčastnili draženovských Dožínek, první národopisné slavnosti Chodska, v jejímž programu vystoupila v režii J. Š. Baara chasa z Draženova a Luženic. Jan Volfík o tom později zavzpomínal: „Poprvé jsme ve větším měřítku viděli tu krásu a ladnost chodského kroje (…) zanechalo to v nás hluboký dojem a nadšení. Při zpáteční cestě k domovu jsme si slíbili, že musíme také u nás v Postřekově něco podobného udělat, až budeme mít více mužských krojů“. Zde musíme podotknout, že kroj muži v Postřekově již dávno odložili, oblékaly ho pouze ženy. Jedním z prvních úkolů bylo tento nedostatek napravit. A že nebylo k činům od slov daleko, již v roce 1926 vystoupilo na domažlických Chodských dnech zhruba třicet krojovaných postřekovských zpěváků a tanečníků. Znovu o tom Jan Volfík: „Co to bylo nadšení s radosti v nás (…) Zkoušelo se po cestě při jízdě na dvou žebřiňácích, který kočírovali Honzát Pepík jako nyjlepší ,vyjskačʾ a Brychta Josef jako nyjlepší ,práskačʾ [bičem]. Před vystoupením jsme byli roztřeseni, vždyť to bylo poprvé. (…) Jirka Toml povídá: Jen žádný strachy a každyj jako doma! (…) Vstupní písnička bude ,Támhle jedou řešatnícíʼ a potom už šla jedna za druhou (…) a dyž sme byli v nyjlepším, valná část poroty povstávala a slyšet bylo volání: ,Bravo! Bravo! Tuto je to pravéʼ (…) a v závěru jeden tleskot a bylo třeba dávat na přidanou.“
O rok později, tentokrát již pod patronací Sdružení chodského národopisu a za organizační pomoci místní skupiny Sokola (zal. 1910) se v Postřekovském hotelu U Chodské stráže konalo scénické provedení Chodské svarby, pásma vytvořeného podle zápisu J. Š. Baara a režírovaného J. Jindřichem, a to včetně Volání (později bylo natočeno spolu se Svarbou pražským Radiojournalem), námluv a čepení nevěsty. Mezi diváky nechyběli skladatel Jindřich Jindřich, JUDr. Jaroslav Štěpánek s manželkou Hanou, profesor Karlovy Univerzity, akademický malíř Jan Trefný a další. Další rok Postřekovští vystoupili na Jihočeském plese v pražském Obecním domě. V září 1930 se představili opět v Domažlicích v rámci vzpomínkové akce na spisovatele Aloise Jiráska. Následujícího roku jsou pozváni k natáčení gramodesek, akci, kterou organizoval pražský Radiojournal společně s francouzskou firmou Pathé. Ve stejném roce se zároveň účastní i natáčení filmu Svatopluka Innemanna Psohlavci, v srpnu pak slavností při Chodském dnu v Domažlicích. V září, při příležitosti otevření menšinové školy v Mlýnci, byla na pódiu vedle „Úblů“ uspořádána malá slavnost, jejíž program sestavil a uváděl Jiří Kajer.
Dvacátá léta můžeme v dějinách souboru charakterizovat jako léta, v nichž se ustálilo jádro skupiny předvádějících místní písně a tance v originálních krojích, skupiny, která se zcela v duchu dobového úzu pokřtila na „národopisný“ soubor. Počet jejích tanečních párů se pohyboval kolem patnácti. Národopisný soubor si pořídil nebo inovoval kroje, sestavil dudáckou muziku, účastnil se prvních akcí s národopisnou tematikou, jimiž daleko překročil rámec svého regionu a zároveň se učil i podobné akce organizovat. Nejvíce práce vykonali v tomto ohledu Jiří Lang, Jan Volfík a Josef Buršík („stryjda Matoušouc“).
Za opravdový počátek dnešního Národopisného souboru Postřekov je však považován až rok 1933, kdy se 6. července uskutečnil v Postřekově Chodský den, a to za účasti rekordního počtu sedmnácti tisíc diváků. Postřekovští se na svůj svátek dobře připravili. Nejen, že krejčí Anderle („Vodfuk“) ušil dvacet mužských krojů, ale svou premiéru zde měla i dudácká muzika ve složení Karel a Jiří Frišholcové z Trhanova (klarinety), Oldřich Královec zvaný „Matiják“ (housle), Jiří Kajer a Iren Ossendorf (dudy), která již od podzimu roku 1932 secvičovala pod vedením učitele Kajera pásmo písní a tanců ke scénickému provedení chodské svatby a dožínek. Přítomní diváci měli možnost prohlédnout si i chodskou senci, která byla jako provizorní muzeum otevřena na statku „U Soukupů“. Jiří Kajer v obecní kronice zaznamenává: Velký svatební průvod s jedenácti družby se v půl desáté vydal za zpěvu od Zemanů k domu nevěsty – k Soukupom. Odpoledne, po průvodu od Bolfíkouc mlyjna byly na podiu na cvičišti předvedeny svatební zvyk a obžínky. (…) Večer se tancovalo při dechovce v sále hostince U chodské stráže.“ O rozsahu celé akce svědčí fakt, že pořadatelé svými podpisy garantovali u státní spořitelny v Klenčí půjčku ve výši 10 000 Kčs. Zbývá dodat, že den předtím (5. 7. 1933) se Postřekovští zúčastnili i odhalení pomníku Jindřicha Šimona Baara na Výhledech. V témže roce se v rámci sboru vedeného Jindřichem Jindřichem zúčastnili i natáčení průběhu chodské svatby na gramodesky pro pražský Radiojournal. Sbor doprovázela dudácká muzika ve složení Josef Pelnář zvaný „Mydlák“ z Luženic (housle), Josef Kupilík zvaný „Kuba Polka“ z Bořic (klarinet) a Jakub Havel zvaný „Kuba Dolky“ (dudy) ze Sedlic. O rok později byli Postřekovští přizváni do Chudenic k natáčení filmu Josefa Rovenského Za ranních červánků.
V roce 1935 se uskutečnil „veřejný“ masopust, pojatý jako národopisná slavnost určená pro širší publikum návštěvníků. Průvod masek vyšel 24. února v doprovodu dudácké muziky z hospody U chodské stráže. Odsouzení Masopusta se událo vedle „Matyjdlů“ . Večer při voračkách vyhrávaly hned dvě dudácké muziky: Kajerova a druhá ve složení Jiří Lang zvaný „Masar“ (housle), Josef Kuželka zvaný Kubijáček (Es-klarinet), František Schürer zvaný „Kanoušl“ (B klarinet) a Antonín Kuželka zvaný „Kubijáček“ (dudy).
Pro Chodské dny v Domažlicích, které se takto uskutečnily po deseti letech roku 1936, si Postřekovští připravili pásmo chodské svatby, zatímco Draženovští předvedli piškvonc. Tanečníci ze všech vsí pak závěrem předvedli kolečka. Zúčastnili se také velkolepého průvodu a následující den předvedli v Postřekově voračky.
V květnu 1937 (23. 5.) soubor nechyběl mezi pěti tisíci účinkujícími na Pražských květnových slavnostech lidového umění československého, v červnu (6. 6.) se ve svém domácím prostředí zúčastnil Zborovských slavností, vzpomínkové akce k příležitosti dvacátého výročí bitvy u Zborova.
Konec 30. let již zastihl Postřekovské jako konsolidovaný soubor s tanečními páry, vlastní dudáckou muzikou a širším repertoárem, navíc vybavený originálními kroji. Při slavnostních příležitostech je s ním počítáno nejen na Chodsku, ale i na celostátních akcích. Bohužel se v této době nad českým pohraničím stahovaly mraky předznamenávající katastrofu. Na základě Mnichovské dohody byl Postřekov 24. listopadu přičleněn k Velkoněmecké říši. Přesto se mnozí krojovaní obyvatelé účastnili 15. srpna 1939 stodvacetitisícového shromáždění u příležitosti svatovavřinecké pouti. Během okupace byla činnost souboru utlumena, někteří jeho členové byli odvlečeni do koncentračních táborů.
Po válce se činnost souboru obnovila. Postřekovští se v červenci 1945 a 1946 účastnili pod patronací Sdružení chodského národopisu vzpomínkových oslav u rozstříleného pylonu Baarova pomníku na Výhledech, 5. července 1947 pak na témže místě společně s tisíci diváků slavili jeho obnovení. Druhý den pokračovaly oslavy v Postřekově u Husova pomníku. Jak v obecní kronice uvádí Jiří Kajer, byly však „překryty lehkým závojem smutku“, neboť se odehrály bez „největšího národopisného nadšence Postřekova, obětavého organizátora, vždy veselého a usměvavého zpěváka a muzikanta, ryzího vlastence Jiřího Langa („Tomla“), jemuž útrapy koncentračního tábora podlomily zdraví a jenž 19. června téhož roku zemřel. Na jeho poslední cestě jej vyprovázeli téměř všichni spoluobčané.“
V letech 1947 a 1948 se malá skupina tanečníků a zpěváku zúčastnila prvních ročníků strážnického festivalu, o rok později pak na náš prestižní festival přijel již celý soubor.
Z podnětu učitelky Boženy Štruncové-Greplové a Rudolfa Langa byl vytvořen další soubor, tentokrát při místní organizaci Československého svazu mládeže. V Soutěži tvořivosti mládeže postupil až do ústředního kola v Brně, odkud si odvezl palmu vítěze. I tento mládežnický soubor vystoupil za odměnu ve Strážnici.
Na jaře roku 1956 přešel Národopisný soubor Postřekov pod Osvětvou besedu obce. Jeho vedení se ujali Jiří Karban („Křešnička“), Jiří Kapic („Bouďák“) a Václav Karban („Křešnička), s nimiž úzce spolupracovali další agilní členové – Jan Volfík, bratři Antonín a Jakub Kuželkovi, František Kapic a Barbora Reindlová („teta Dandouc“), na postu mladších předsedů pak stanuli Josef Kapic („Bolfák“) a Jaroslav Buršík („Hajret“). Soubor tehdy čítal 58 členů. Dudácká muzika hrála ve složení František Říha z Domažlic, učitel Josef März a František Kapic ml. (housle), Jiří Frišholcové, otec se synem, z Trhanova (klarinety), Jakub Jahn ze Ždanova a František Wimmer z Domažlic (dudy). Na sestavování programu spolupracovali Jiří Kajer a Jiří Kapic („Bouďák“). Téhož roku soubor poprvé vystoupil na slavnostech v Chodové Plané, kde o dva roky později předvedl i dramatizaci Jiráskových Psohlavců. Z mnoha účinkujících připomeňme Barboru Kuželkovou, Dorotu Dvořákovou, Alžbětu Kunešovou, Marii Malzerovou, Jana Volfíka, Jiřího Karbana, Jiřího Kapice, Františka Langa, Jakuba Konopíka, Františka Kohouta, Eduarda Vrbu, Rudolfa Langa, Jana Šleise st. a ml. aj. V této době také sestavil Jiří Kajer spolu s Jiřím Kapicem nové pásmo nazvané Postřekovo pěkná ves. Toto pásmo se vedle Chodské svarby stalo pilířem nebo také přeneseně “výkladní skříní“repertoáru souboru. Další pásmo masopustních voraček upravil Jiří Kajer pod názvem Prohůdky – Voračky.
Nová sestava dudácké muziky je datována rokem 1960. Hrála ve složení Jaroslav Kuželka („Řakom“) na Es klarinet, Jan Pittner („Myslivčák“) na B klarinet, Josef Kapic („Bolfák“) housle, Karel Kuželka („Smrž“) housle a Jindřich Šleis („Šimánek“) dudy. K této sestavě se později přidali Jakub Váchal („Honát“) B klarinet, Jan Kuželka („Varhaník“) B klarinet, Štěpán Královec (“Matiják“) housle a na kontrabas Jindřich Šimek ze Šitboře. V pozdějším období vypomáhali také František Danihelka, Michal Černý a Jan Dufek ml. V roce 1986 došlo k vystřídání na postu klarinetistů, když přišli Bedřich Kůst a Jaroslav Kuneš. Muzika doplněná o kontrabas takto hrála po celých 27 let. V tuto dobu působil paralelně i Vladimír Baier s manžely Janem a Jiřinou Holoubkovými, a sice jako skupina Drancalové. Ve snaze obnovit autentickou podobu chodské muziky toto seskupení daleko předešlo dnešní dobu. Jaroslav Kuželka a Daniel Malzer se zároveň uplatňovali jako na Chodsku rovněž oblíbení heligonkáři.
Od 60. let přibylo další pásmo Hu nás v Postřekově, na němž se vedle Jiřího Kajera veršovaným průvodním slovem autorsky podílela Helena Kapicová-Tomášková a J. Volfík. Travničky z roku 1959 byly posledním pásmem Jiřího Kajera.
V této době také Národopisný soubor Postřekov přitahuje pozornost hudební redakce československého rozhlasu, jmenovitě Zdeňka Bláhy, který zde mimo jiné natočil i několik snímků, které využil pro gramodesku Antologie chodské lidové hudby (1973), dále klarinetisty Jiřího Baiera, etnochoreologů Zdeňky Jelínkové, Hannah Laudové. Evy a Radka Rejškových, kteří byli nápomocni při tvorbě nových tanečních pásem. Zdeněk Bláha zval postřekovské zpěváky i k pravidelnému natáčení nových snímků. Např. hlasy manželů Hany a Jiřího Kapicových („Boudouc“) a Antonína Kuželky („Kubijáčka“) dodnes zdobí plzeňskou rozhlasovou fonotéku. Také Bláha vytvořil pro soubor několik pásem, a sice Zelené kousky (1969), Sousedské (1971), téhož roku pak cyklus pěti tanců s názvem Bláhoviny (1971). Výtečný tanečník Antonín Kuželka souboru věnoval hned několik pásem, a sice Kolečka I. (1970), spolu s Jiřím Kapicem Židovku I. (1972) a Mlatecké (1974), Legrútské (1981). Jan Holoubek se také spolu s Vladimírem Baierem podílel na vytvoření pásma Posvícení (1983), Baier pak vytvořil pásmo písní a vyprávění pod názvem Strašidla I. (1988), na něž v roce 2002 Strašidly II. navázala Věra Rozsypalová-Bláhová. V roce 1988 Vladimír Baier, Jan Holoubek a Antonín Kuželka vytvořili pásmo Kolečka II, Zdeněk Bláha v roce 1990 Zednické tance, následujícího roku společně se svou ženou Věrou Rozsypalovou-Bláhovou pásmo Motovidla. Vedle tanečních pásem také soubor vytvořil a předváděl řadu komponovaných tematických zhruba hodinových až hodinu a půl dlouhých pořadů, se kterými se prezentoval zejména na Chodských slavnostech v Domažlicích, ale také v Národopisném muzeu v Praze a na dalších scénách. Zatím posledním tanečním pásmem jsou Kunďaboviny (Postřekoviny) od Josefa Kuneše z Domažlic a Petra Buršíka („Heiret“).
Od konce 80. let nastaly opět změny ve složení dudácké muziky. Vedl ji Jan Holoubek , v jehož kapele hrál např. Karel Bečvář, Roman Kaas a Josef Stočes (Klarinety). Antonín Kuželka ml. (housle), Marie Řezníčková či Helena Vítková (housle). Významným předělem byl příchod dudáka Richarda Víznera ve druhé polovině 80. let, pod jehož vedením hraje Postřekovská dudácká muzika dodnes. To je však období, kdy Postřekovští hráli nejen ve složení tzv. malé selské muziky (housle – dudy – klarinet), ale přidáním kontrabasu, B klarinetu a rozšířením houslové sekce i ve větším obsazení jako tzv. velká selská muzika, která je v současné době také nejobvyklejší sestavou chodských muzik. Ve druhé polovině 90. let přišli otec a syn Jan a Jaroslav Řezníčkovi („Švejdové“) klarinety. Od počátku tisíciletí se začala tvořit stávající formace s příchodem Romana Kalouse, Jana Hrbáčka, Pavla Ježka, Elišky Moryskové, Kateřiny Karpíškové, Tomáše Kulhánka a Jaroslava Dolejše. V současné době hraje Postřekovská dudácká muzika, která si také říká Sekáčí, ve složení Richard Vízner (dudy), Roman Kalous (Es klarinet), Jiří Havrusevič (B klarinet), Radek Zuber (kontrabas), Bohdana Zavazalová (housle). O sběr písní a jejich úpravy se stará Roman Kalous.
Jako moderátoři se při vystoupeních vystřídali Ondřej Pivonka („Kovářouc“), Jan Volfík (Janovcouc), Jakub Jahn ze Ždanova, antonín Kuželka („Kubijáček“), Václav Kreuz, Michal Královec, Josef Kapic („Laudám“), Jan Holoubek, Karel Pivoňka a Anna Kuželková („Špantouc“). V současné době jsou to Petr Buršík („Heiret“), Václav Kreuz („Bednář“) se svojí manželkou Janou, Aleš Kuželka („Tesařák“), Jana Zuberová, Jana Bubníková, Klára Machová a další.
Národopisný soubor Postřekov je zastoupen nejen rozhlasovými snímky a CD disky, ale jeho tance a písně byly zaznamenány i v krátkometrážním filmu Československé televize, nově pak na audiovizuálních nahrávkách natočených na podzim roku 2013. Z plejády zpěváků uveďme alespoň Barboru Kuželkovou, Markétu Volfíkovou, Annu Hroníkovou, Jitku Etzlovou, Marii Malzerovou, Lucii Koblanovou, Jana Bílka („Václavouc“), Oldřicha Královce („Matijáka“), Jana Kuželku, Štěpána Královce, Josefa Šindeláře, Františka Danihelku, Daniela Matzera, Michala Foista, Antonína Kuželku st. („Kubijáčka“), Karla Pivonku („Dolejšák“), Jana Holoubka, Vladimíra Foista, Jiřího Konopa, Antonína a Jakuba Kuželkovy, Dorotu a Jiřího Langovy, Jiřího a Annu Kapicovy, Václava a Ludmilu Karbanovy a další. Se souborem mnohokrát zpívala o i obě známá dua z Klenčí – Albert Švec a Oldřich Heindl, jakož i sestry Jana a Marie Kuželkovy. V současné době sólovými zpěváky jsou Antonín Kuželka ml. (Kubijáček“), Václav Buršík, Aleš Kuželka („Tesařák“), Jana Bubníková, Lenka Blacká, Klára Machová, Monika Baštářová, Anna Konopíková a další.
Ve výčtu jmen nesmíme zapomenout ani ty, kteří se zasloužili o přípravu nejmenší generace, tedy o vedení dětského souboru. Dík v tomto ohledu patří Františku Bělohlávkovi, Josefu Märzovi, Miladě Buršíkové, Anně Pivonkové, Janu Dufkovi, Heleně Tomáškové, Marii Čížkové, Andree Langové, Jiřině Holoubkové, Aleně Foistové. V současnosti vede dětský soubor Jana Zuberová a té pomáhají její manžel Radek, Jana Kuželková, Jiří Královec, Anna Konopíková…
Současné vedení Národopisného souboru představují Radek Zuber a Petr Buršík („Heiret“), ale důležité je, jim pomáhají další. Zkrátka soubor je parta lidí. Za celá desetiletí své existence se v něm vystřídalo několik generací muzikantů, zpěváků a tanečníků. Počet jeho členů sice kolísal, ale ne tolik, aby se jakýkoliv odchod citelně projevil při veřejných vystoupeních. A těch má soubor na svém kontě bezpočet. Postřekovské viděli tančit nejen doma na Chodsku, ale také například ve Strážnici, Strakonicích, Klatovech, Praze, Plzni, Hradci Králové, Pardubicích, Karlových Varech, Rožnově pod Radhoštěm, zkrátka po celé republice. Tancům, písním a krojům Postřekováků se ale obdivovali diváci také blízko i daleko za hranicemi naší vlasti, například v Německu, v Polsku, v Chorvatsku, na Slovensku, v Itálii, ve Francii, v Rusku, v USA a dalších zemích. Na rok 2020 se například plánuje zájezd do Rumunska.
Soubor je zván k pravidelnému přímému vysílání do studia Českého rozhlasu v Plzni, účastní se mnoha festivalů našich a zahraničních festivalů, potěší rodáky z Chodska při pražském Pošumavském věnečku, je aktivním spolupořadatelem neopakovatelného postřekovského masopustu, na nějž se jezdí dívat návštěvníci i z dalekého okolí. Pro vystoupení souboru je typická generační pestrost, kdy se na pódiu současně objeví příslušníci až čtyř generací. Soubor je stále zárukou autochtonního projevu, který nebyl a dodnes také není příliš ovlivňován uniformitou nastolenou v 50. letech „souborovým“ hnutím. Porovnáme-li zvukové snímky, zpěv se v několikagenerační posloupnosti příliš nemění, rovněž tak „odolné“ vůči změnám zůstaly i nádherné kroje, což si ostatně můžeme ověřit na Špillarových obrazech.
Popřejme souboru do dalších let, aby ho tato odolnost neopustila, aby dále dbal na svoji výlučnost a stejně tak jako všechny předcházející generace dokázal potěšit srdce mnoha diváků a posluchačů.
PhDr. Marta Ulrychová, Ph.D.
